Základní škola je
institucí, která zbavuje děti mýtických
představ o světě a učí je dívat se racionálníma
očima vědy. Pokud ovšem není v zájmu mocných
nahradit mýtus mýtem jiným. Vyprávění
o míru, jenž střeží na našich hranicích
osamopalovaní vojáci, mě naplňovalo příjemným
pocitem bezpečí. Neměl jsem pochyby o tom, že vojáci,
kteří občas projížděli v obrněných
transportérech naší vesnicí, zaženou každého
nepřítele. Říkala to soudružka učitelka, takže je
to pravda.
Na Den dětí k nám vojáci
přijížděli vybaveni podivuhodnou technikou a za vesnicí
pořádali neodolatelný program pro hravou dětskou
duši. Se zatajeným dechem jsme sledovali nebojácné
muže slaňující z vrtulníku, nořili jsme se do
mračen barevného dýmu a honili se za bílými
padáčky z vystřelených světlic. Mohli jsme se
podívat do tanku a nasadit si na hlavu kuklu nebo vystát
frontu na střelbu ze samopalu. Nijak mě v té době nelekala
představa, že za pár let bych měl být já tím
mužem v zeleném, co rozdává dětem odznáčky.
Mýtus o armádě-ochranitelce byl ve škole i mimo školu
budován vskutku pečlivě. – Vojákům můžete věřit
na slovo.
Mnohem podezíravěji jsem se
stavěl k informacím, které kdovíodkud přinášel
do školy spolužák Roman.
„Viděls už černou sanitku?“
optal se mě jednou u svačiny.
„Černou sanitku? Leda tak pohřebák.“
„Tak si na ni dávej pozor! Oni
totiž berou děcka, v té sanitce jim vyoperují orgány
a pak je prodávají – ty orgány jako.“
Rázem jsem přestal mít
chuť na chleba se sádlem i na Romanovy tatranky.
„Kecáš!“ pokusil jsem se
vyškrtnou nepříjemnou informaci z reálného
světa. To budou zase Romanovy kecy, snažil jsem se rychle uklidnit,
ale nebylo mně nijak dobře.
„Nekecám,“ zhltl Roman
poslední sousto oplatku a vytáhl argumentační
eso: „Libor ji už viděl!“
Má obrana se zhroutila.
Informace se zhmotnila, ztěžkla a usadila se kdesi u žaludku.
„A co udělal?“ zeptal jsem se,
abych měl do budoucna návod na přežití.
„Nic. Zdrhal pryč, však se ho
zeptej.“
Většinu Romanových řečí
jsem bral s rezervou. Jenže tady – tady šlo o život.
Od té chvíle byla černá
sanitka součástí našeho světa. Postupně se
objevovalo stále více spolužáků, kteří
už sanitku viděli, nebo alespoň znají někoho, kdo ji
viděl. Po cestě ze školy jsme vymýšleli strategie, jak se
před hrozícím nebezpečím uchránit a
sledovali jsme projíždějící auta s obavou, aby
ta chvíle už nebyla tady. Ať jsme se však o existenci černé
sanitky navzájem přesvědčovali jakkoli, myslím, že
nebyl nikdo, kdo by tomu jistojistě věřil. Protože kdyby to byla
opravdu pravda, tak by nám to přece řekli ve škole, ne?
Ale možná ve škole řeší
jen ty nejdůležitější věci. Kulatost Země, vojáky
střežící mír, vyjmenovaná slova a
podobně. Možná by nás mohli na černou sanitku
připravovat v rámci cvičení civilní obrany,
avšak chemický útok bude přece jen závažnější.
Proč se ale utápět v nejistotě, když tu opravdickou pravdu
mají přece mamka s taťkou! Jednak proto, že všechno ví,
a pak taky kvůli tomu, že soudružku učitelku, natož kamarády,
nemusíme poslouchat úplně ve všem. Tak to alespoň
říkal taťka, když mně nedovolil přihlásit se do
pionýra.
„Mami, jak je to s tou černou
sanitkou?“
„S jakou černou sanitkou?“
„No – jestli sbírá
děcka na orgány?“
S napětím jsem čekal, co
řekne. A zítra vpálím Romanovi, že fakt
strašně kecá.
„Já myslím, že to
hlavně znamená, že se nemáš nikde toulat, a že máš
jít ze školy rovnou domů.“
Chápu maminku, že zatajení
pravdy mělo být v mém zájmu i za cenu toho, že
budu tak trochu věřit jakési nesmyslné hrozbě. Mohl
jsem se tak vyhnout hrozbám reálným. Ovšem
opravdickou pravdu jsem se tehdy nedozvěděl. Nejen o sanitce, ale
ani o vojácích na hranicích a kdoví o čem
všem ještě. Skutečně by mě zajímalo, jaké
nepravdy se v zájmu všeobecné bezpečnosti a
klidnějšího spaní šíří mezi lidmi
dnes. Čeho se máme bát, abychom šli z práce
raději rovnou domů? A čemu nebo komu máme věřit, abychom
se nebáli?
Možná by nebylo na škodu
zapochybovat občas i o kulatosti Země.