Louka vzadu za zahradou může mít
na délku necelých sto metrů, mírně se svažuje
a stejně jako sousední zahrady a louky končí na břehu
regulovaného potoka bez vody. Naposledy jsem kosil snad v
patnácti letech. Zatímco za dědou zůstávalo
stejnoměrné, nízké strniště a tráva
položená v řádcích, já jsem býval
z počátku rád, když se mně kosa nezabodávala
do země. A teď se to učím znovu. Rozmáchnu se…
Musím mít rychlý švih, jinak tráva jen
polehne, ostří je nutné vést nízko při
zemi, ovšem pozor na krtince, nerovnosti a velké drny.
Ještě před dvaceti lety byla tato
louka polem. Půda zde není příliš kvalitní.
Mokrá jílovitá hlína se lepila na motyku
a když pak vyschla, tvořila tvrdé hroudy, které se
obtížně rozbíjely. Přesto dědovi stálo za
to, aby sem desítky let navážel popel, hnůj a kompost
a snažil se půdu zlehčit. Taťka vzpomíná, že
rozdíl byl jasně viditelný. V horní části,
jež byla takto zušlechťována nejintenzivněji, byla práce
mnohem snazší než v dolní. Teď všude roste tráva
a je to jedno – zdá se.
Pro prarodiče nebylo toto políčko
hlavním zdrojem obživy, a to ani v letech, kdy vlastnictví
půdy nebylo zločinem. V bohatých časech nabízelo
jakýsi nadstandard, za války poskytovalo základní
potraviny, v dobách rudého temna pomáhalo tlumit
dopady sociálních experimentů. Pro šestičlenou
rodinu bylo jistinou, zárukou i cennou investicí.
V časech nadbytku je půda na obtíž.
Pestré zahrady, které nabízejí stín,
vlahý vzduch a místo k odpočinku, se mění v
parné plochy uměle zavlažované trávy, osázené
sterilními tůjemi a umělými balvany. Lidé
uzavření v klimatizovaných místnostech hledí
z oken na znásilněnou přírodu a libují si, že
konečně nemusí uklízet to svinstvo ze stromů. Pole a
louky jsou zality betonem a obtíženy plechovými
monstry. Však je tu místa dost. Půda nepřináší
zisk. Je lepší ji prodat, zastavět, nebo alespoň zmrzačit
tak, aby náklady na údržbu byly co nejnižší.
Zelenina roste v supermarketech, stromy v parcích, tráva
je přijatelná do výšky čtyř centimetrů. A máme
to jako z katalogu.
Je slunečné ráno. Pod
modrou oblohou důstojně plují bílé mraky,
louka je mokrá nočním deštěm. Stojím pod
třešní, která roste do výšky patnácti
metrů. Koruna stromu je tak mohutná, že plody nikdo nedokáže
otrhat, visí ve výšce mnoha metrů, dostupné
jen pro ptáky. Rozmáchnu se kosou. Zůstává
za mnou vysoké strniště a špatně pokosené drny.
Tůje tady nechci.