V médiích se občas
objevují články opěvující vymoženosti
„informačního věku“. S každou novou technologií
pro šíření a sdílení informací
přichází vlna nadšení a líčení
skvělých možností, které tato technologie
přináší. Demonstranti natočili brutální
policejní zátah a záznam zveřejnili na webu.
Vzdělávací institut nabízí on-line knihy
dostupné kdekoliv na světě. Bloggeři píší z
válečné zóny. Ekologové získali
stovky dobrovolníků pro záchranu rezervace. Duchovní
guru zavěšuje na webu videozáznamy svých přednášek.
Nabídka se zdá být nekonečná, ale co s
tím?
Představuju si třeba Jeníka
předinformačního věku. Když byl malý, většinu
informací o světě mu zprostředkovali rodiče. Že si má
před jídlem umýt ruce, že si nemá hrát
na silnici, a že musí pomáhat babičce. Pak začal
chodit do školy, kde ho naučili poznávat písmena a
řekli mu, co si má přečíst. Dozvěděl se, že svět
je kulatý, že jsou lidé hodní a zlí, že
musí pracovat, aby mohl jíst, a že pan doktor má
pravdu. Až vyroste, půjde na vojnu, pak se ožení a bude mít
děti, kterým řekne, že si nemají hrát na
silnici, a pošle je do školy. Jeho přítomnost je
srozumitelná a budoucnost jasná.
Taková Mařenka, která se
narodila později, to má složitější. Sice jí
také ve škole řekli, že svět je kulatý a lidé
hodní a zlí, jenomže pak ji posadili k internetu. A
tam se dočetla, že svět může být i placatý nebo
hranatý, případně že vůbec neexistuje. Že lidé
jsou nejenom hodní a zlí, ale také někdy zlí
a jindy hodní, případně trošku hodní nebo
hodně hodní, a že není jasné, kteří
jsou kteří. Že až vyroste, tak se může vdát, nebo
nemusí, že by mohla mít děti, nebo také
nemusela, nebo že musí mít dětí co nejvíce.
A chudák Mařenka by chtěla, aby jí někdo řekl, co
je pravda.
Zdá se, že Jeníkův
život je snažší. Ví, že demonstranti lžou, protože
pan doktor v televizi říkal, že v žádném
případě nešlo o brutální zásah,
policisté zasáhli jen vůči malé skupince
agresivních demonstrantů. Mařenka si však není
jistá. Pan doktor v televizi vypadal sice důvěryhodně, ale
demonstranti na webu psali, že policisté zaútočili
bezdůvodně, a na videu jsou agresivní právě ti
policajti. Jenže, co když demonstranti nezveřejnili všechno?
Těmito trivializujícími
příklady chci ukázat, že nezáleží jen
na dokumentaci, na zachycení události, ale také
na interpretaci této dokumentace. Masové rozšíření
záznamové techniky a možností sdílení
informací neznamená, že budeme o událostech
informováni pravdivě a úplně. Prostor pro
dezinterpretace (ať už úmyslné či neúmyslné)
zůstává. Posuzování pravdivosti nebo
nepravdivosti zprávy často není založeno na analýze
informací, ale na autoritě informátora, u něhož
čekáme, že analýzu provedl za nás. Jenže i
tento informátor-odborník se ve své analýze
často musel spolehnout na závěry analýz jiných
odborníků. A samozřejmě čím více interpretů
je k interpretaci potřeba, tím je větší
pravděpodobnost, že dojde k zavlečení chyb a omylů, jenž
bude těžké odhalit, natož dohledat jejich původ.
Důvěra v autority je pro život
společnosti nezbytná. Nemůžeme si přece sami ověřovat,
zda je voda z vodovodu skutečně pitná, či zda je silniční
most dostatečně pevný, abychom po něm mohli přejet autem.
Přísun informací nám však život neulehčuje,
naopak na nás klade větší nároky, nutí
nás pochybovat, zvažovat možnosti a rozhodovat se. Člověk
je svobodnější a zároveň vyčerpanější. Z
tohoto pohledu je pochopitelné, že se spousta lidí
odmítá problematickými otázkami zabývat.
Ať už se týkají obyčejných voleb do
parlamentu, ekologického chování nebo třeba
problémů třetího světa. Unavuje je to, je to nad
jejich síly, a tak raději zavřou oči. Vždyť v dnešním
světě internetu to ti druzí snadno ohlídají.