Řekl bych, že jsem
vegetarián-sympatizant. Oceňuji vegetariánství
jako protest proti krutému zacházení se zvířaty,
jejichž těla jsou určena k posmrtnému vystavování
na pultech. A taky jsou mi sympatické ty mladé ženy,
které nad talířem zeleniny hovoří o právu
zvířat na příjemný život, o udržitelném
rozvoji, o energii, o duši, nebo třeba o reinkarnaci. To jen pro
pořádek. Chodím tedy obědvat ryby a přemýšlím,
nakolik jsem už snížil poptávku po drůbežím
a vepřovém mase. Zdalipak některé zemědělské
družstvo odchovalo kvůli mně o prase míň? Hovězí
nejím už několik let, ale nevím, zda by to alespoň
na jednu krávu vyšlo. Srovnám-li hmotnost krávy
a svou, pak nejspíš ne.
Teď je otázkou, jestli to za
savce a ptáky neodnáší ryby. V jídelně
je mají rozporcované v úhledné plátky,
které nijak nepřipomínají buclatou rybku
namalovanou nad vchodem. Zcela zvláštní kategorii
tvoří filé – rybí maso určené
vyznavačům kubismu. Člověka pak ani nenapadne meditovat nad tím,
že jí tvora, který je ochoten za ušetření
svého života nabízet splnění tří
přání.
Tmavooká kolegyně tvrdí,
že ryby mají svobodný, spokojený život. Ovšem
kromě té závěrečné fáze, kdy jako
čerstvá, zdravá výživa putují do naší
jídelny. Život je však mnohem delší, takže nad tím
smutným koncem můžem přivřít oko. Tmavovlasá
kolegyně zase říká, že to souvisí s
reinkarnací, ryba prý je na nějaké nízké
úrovni či co. Já jako pragmatický vyznavač
západoevropské filosofie bych řekl, že ryby mají
největší smůlu v tom, že jsou němé. Když včera
na náměstí Svobody zabíjeli kapry, žádný
ani nepípl.