Reklama
 
Blog | Vojtěch Lunga

Popírači

Události z 11. září zůstávájí i po téměř šesti letech v přítomnosti. Titulky s tímto datem sice už dlouho neplní přední stránky novin, trosky z Manhattanu jsou dávno odklizeny, přesto je 11. září přítomno v každodenní skutečnosti celého světa. Je skryto v zákonech, vyhláškách a nařízeních, z nichž je utkán politický svět, najdeme jej v emocích a náladách, které v nás vyvolávají zprávy z cizích zemí, i v pohledu, jakým se podíváme na tašku zapomenutou v metru. A čím blíže k epicentru, tím je přítomnost silnější, zřetelnější a nepříjemnější.

Po 11. září byl svět,
západní zvlášť a samozřejmě hlavně Spojené
státy, šokován. Na místo racionálních
úvah nastoupily emoce, strach zúžil rozhled a
paralyzoval rozum. Je to přirozená a pochopitelná
reakce. Bohužel jsou tak vytvořeny podmínky pro šíření
demagogie a pro manipulaci mas. Vykreslení ideologicky
zjednodušeného obrazu společného nepřítele
vedlo k obranné reakci: vyděšená společnost
zapomněla na vzájemné spory, semkla se a postavila se
za svou vládu. Fungování běžných
demokratických mechanismů tak bylo ochromeno, na kritiky a
námitky nebyl čas, bylo nutné jednat – hlavně
rychle.

Než se kdo stačil vzpamatovat, USA
obsadily Afghánistán a začalo „hledání“
dalších „zlých států“. Prezident Bush
dokázal obratně povzbuzovat patriotické vášně
a rozněcovat mesiánské přesvědčení.
Přesvědčení Američanů o poslání šířit
spravedlivou demokracii pak může v lecčems připomínat
přesvědčení islamistů o poslání bojovat za
svaté náboženství. Avšak terorismus je
nepřítel přece jen poněkud proměnlivý a
neuchopitelný. Snad pro jeho lepší identifikaci byla
vytvořena „osa zla “: Severní Korea, Írán a
Irák.

Obsazením Iráku se začala
silně drolit mezinárodní podpora. USA vytvořily
precedens preventivní války, neobvyklým způsobem
narušily státní suverenitu – což se zvlášť
výrazně vyjevilo poté, kdy se ukázala jako
neopodstatněná hlavní záminka, že Irák
vlastní zbraně hromadného ničení. USA celému
světu demonstrovaly své postavení globálního
hegemona a hlavně schopnost a ochotu tohoto postavení využít
k prosazení svých představ o mezinárodním
řádu. Je pochopitelné, že svět, zejména ten,
který nesdílí hodnoty západní
civilizace, znejistěl. Touhu Iránu či Severní Koreje
po jaderných zbraních tak můžeme interpretovat jako
snahu o zajištění vlastní bezpečnosti. Konec ruské
podpory Ameriky je logičtější než její trvání.
Proč by Rusko podporovalo svého soupeře, když jeho moc je
nebývale silná; raději se bude snažit trochu z ní
ubrat ve svůj prospěch.

Reklama

Pár let po 11. září,
když se zjitřené emoce americké společnosti
uklidnily a Američané už cítili únavu z
nekončícího boje za pravdu, začaly se objevovat
pochybnosti. Otázky, dříve ojedinělé a snadno
přeslýchané, znepokojovaly více a více
lidí. Co když je to trochu jinak? Jsou opravdu nutné
zákony přijaté v době hysterie, které vedou k
omezování osobní svobody, ke kontrolám a
sledováním a dávají nebývale
velkou moc do rukou státu na úkor občanů? Necelé
dva měsíce po 11. září byl přijat Patriot
Act, jehož mnohá ustanovení měla mít dočasný
charakter. Přes velké neshody mezi Senátem a Kongresem
byl však v roce 2006 znovu potvrzen jen s malými úpravami.

Výsledkem těchto pochybností
je spousta webových stránek a dokumentárních
filmů (dostupných na internetu), které se snaží
odhalit „mýtus o 11. září“. Tyto otázky
v tradičních médiích nenajdete. Maximálně
pod pejorativním označením „konspirační
teorie“. Tedy jako něco, co nemůže být předmětem
seriózních úvah. Jedinou správnou
interpretací 11. září jsou zprávy vydané
National Institute of Standards and Technology. S
pochybovačnými otázkami se americká vláda
vypořádala poměrně snadno. Na stránkách NIST
je stručně odbývá formou FAQ , s četnými
odkazy na podrobné expertizy, v nichž je přece vše jasně
vysvětleno. A neopomenou zdůraznit, že na jejich zprávách
pracovaly stovky expertů, tudíž musí být
pravdivé. Troufám si tvrdit, že je to nedostatečné.
Námitky jsou totiž natolik závažné, že si
zaslouží větší pozornost. Za všechny zmíním
jen šokující zřícení věží WTC.

 

Vážné námitky

Lidé, kteří popírají
oficiální vysvětlení zřícení
věží WTC, tvrdí, že lokální požár
ocelové budovy, nemůže způsobit její pád.
Ještě nikdy se nestalo, že by budova ocelové konstrukce
spadla následkem požáru, a to ani v případě,
kdy hořela desítky hodin a byla zachvácena požárem
celá. Budova WTC 2 se zřítila po 56 minutách
požáru, budova WTC 1 po 102 minutách, přičemž pád
WTC 2 trval 9 sekund, pád WTC 1 pak 11 sekund. Obě věže se
tedy zřítily rychlostí volného pádu
(spočítána na 10 sekund). I když připustíme,
že lokální poškození mohlo způsobit pád
budov, nikdy by to nemohlo být takovou rychlostí! Z
budov zbyla hromada drobných trosek, největší kusy
ocelových nosníků měřily přibližně metr, všechno
ostatní bylo roztříštěno na drobné úlomky
(největší nalezený kus klávesnice měl asi
deset centimetrů). Podle popíračů všechny indicie odkazují
k tomu, že budovy byly shozeny řízenou demolicí.

Pro další argumenty popíračů
a podrobná vysvětlení odkazuji na Google. Kromě
webových stránek najdete i řadu dokumentů různé
kvality, jenž ukazují 11. září ve zcela jiném
světle, než jsme zvyklí vídat v oficiální
produkci. Za všechny bych odkázal na amatérský
záznam
pádu budov, který
natočili obyvatelé jednoho blízkého bytu
(zřícení uvidíte v 15. minutě). Neřekl bych,
že takto padá budova zasažená požárem.

Nechci zde rozebírat jednotlivé
argumenty popíračů. Chci spíše upozornit na způsob,
jakým jsou tyto námitky v tradičních médiích
reflektovány. Většinou se tváří, že nic
takového neexistuje. Jako by to bylo jen doménou
několika bláznů, a proto mimo zájem seriózních
médií. Záměrně jsem zvolil označení
„popírači“, které je obvykle spojováno s
popírači holocaustu. Holocaust byl rovněž velkou tragickou
událostí, která významně ovlivnila
pohled na svět – a co do počtu obětí daleko hrůznější.
Také zde se objevily skupinky pochybovačů, lidí,
kteří z nejrůznějších důvodů odmítali
předkládaná fakta. Ať už se jednalo o samotné
nacisty, kteří chtěli své zločiny ukrýt, nebo
nejrůznější antisemity, kterým vadila mezinárodní
podpora deklarovaná Židům. Důležité je, že jejich
námitky byly pečlivě zkoumány a týmy badatelů
výsledky svých prací zveřejňovaly a
předkládaly další kritice. Možná je to dáno
částečně tím, že holocaust na vlastní oči
viděli většinou jen oběti a pachatelé. Zatímco 11.
září sledoval celý svět v přímém
přenosu. Ovšem i přímý přenos lze interpretovat
různě. Označení „popírač holocaustu“ má
ve společnosti negativní konotace. Odmítání
holocaustu demokratické společnosti odsuzují, mnohé
dokonce ve svých zákonech. Také „popírač
11. září“ je společností vnímán
negativně nebo přinejmenším s podezřením. Jak může
tvrdit, že se nestalo něco, co jsme přece všichni viděli na
vlastní oči? Teroristé unesli letadla a narazili s
nimi do budov, které se pak zřítily. Jenže ve
skutečnosti žádné teroristy nikdo neviděl. A to, co
na první pohled vypadá jako příčina a
následek, nemusí mít ve skutečnosti kauzální
vztah. A hlavně – nikdo zatím přesvědčivě nedokázal,
že tito noví popírači nemají pravdu.

 

Mlčení médií

Nezájem o jiný pohled na
11. září může mít několik důvodů. Na
prvním místě bych uvedl malou autoritu popíračů
oproti velké autoritě americké vlády. Popírači
prostě nejsou dost důvěryhodní. Zvláště když se
rekrutují z nejrůznějších skupin. Od odborníků,
již vidí vážné nedostatky v oficiálních
interpretacích, přes hledače pravdy či obhájce
svobod, až k hledačům záhad, konspirátorům a
skupinám tíhnoucím k extremismu. Dokument
vysílaný v televizi je důvěryhodnější než
dokument stažený z internetu. Názory odborníků
pracujících pod hlavičkou státní
instituce mají větší váhu než slova odborníků
soukromých společností. Představa, že Amerika
nechala zemřít tisíce vlastních občanů, jen
aby posílila vlastní hegemonické postavení
ve světě, případně proto, aby vládnoucí
elity posílily svou moc, je natolik šílená, že
ji jen málokdo je ochoten zvažovat. Když si však uvědomíme,
že Rusko bezostyšně zabíjí své občany v
Čečensku, a to před očima celého světa, nebude nám
připadat teorie popíračů až tak nereálná.

Dále bych zmínil možnou
zainteresovanost médií, tedy příkaz
mlčet. To už se ovšem pohybujeme v rámci konspirační
teorie. Podle popíračů jsou velká média
ovládána americkou vládou, respektive dalšími
strůjci 11. září, a proto o námitkách
mlčí, nebo je prezentují tak, že se jeví
naprosto nedůvěryhodné a směšné.

Třetí možností jsou
obavy z důsledků, tedy mlčení z rozumu. Média
tuší, že v oficiální interpretaci není
leccos v pořádku, ale bojí chaosu na mezinárodní
scéně, který by mohl nastat, kdyby se námitky
popíračů ukázaly jako opodstatněné. Co by se
stalo s demokratickým světem, kdyby vyšlo najevo, že jeho
hlavní představitel používá praktiky
totalitních režimů? Myslím, že právě tyto
obavy jsou zbytečné. Morální kredit Ameriky by
se nejvíce propadl v očích jejích západních
spojenců. Země naladěné vůči Americe nepřátelsky
by si jen potvrdily oprávněnost svého postoje, možná
by měly i jakýsi pocit satisfakce. Rusko a Čína mají
s podobnými praktikami dost vlastních zkušeností,
takže pro ně by takové odhalení nebylo příliš
překvapující. Je nereálné, že by se
některé státy rozhodly vojensky „ztrestat darebáckou
Ameriku“ a svrhnout tamní „zločinný režim“.
Žádný stát nedisponuje srovnatelnou vojenskou
silou, ekonomická a politická moc je soustředěna v
USA a v Evropské unii. I když by se „odhalením“
politická moc Ameriky propadla, míru tohoto propadu by
stejně určil především vztah EU k USA. A kdo jiný
než demokratické státy Evropy by měl více
chápat, že zločiny jedné vlády neznamenají
zločinnost celého systému?

 

Raději o tom mluvme

Představa Ameriky se špinavýma
rukama určitě není příjemná. Ale jak už bylo
mnohokrát řečeno, Amerika není jen Bush a jeho
administrativa. Svět Ameriku potřebuje, protože je to v
současnosti jediná země, která dokáže účinně
eliminovat hrozby v mezinárodním systému. K tomu
ji však potřebuje demokratickou, otevřenou a důvěryhodnou. Aby
takovou skutečně byla, je nutné, aby se s 11. zářím
jasně vypořádala. Proto je nutné o námitkách
mluvit. Čím více se budou potlačovat, tím
obludnějších rozměrů mohou konspirační teorie
nabýt. A podobné mýty se pak odstraňují
jen velmi těžce a nákladně.

Svět se nepropadne do anarchie, pokud
by se zjistilo, že král má máslo na hlavě.
Takových králů už bylo a bohužel i bude. Navíc
demokracie mívají tu skvělou výsadu, že své
krále mohou změnit.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama