„Dobrý den,“ řekl jsem, abych vyvolal zájem o komunikaci. „Vy jste pan Koťátko?“
Možná řekl ano, možná jen lehce přikývl. Každopádně se hned tlačil dovnitř, takže můj ústup byla spíše instinktivní reakce než pozvání dál. Hned za dveřmi si zul neforemné gumové nazouváky, které byly před pár lety tragickým módním hitem. Nečekal bych, že jejich obliba vydrží někomu tak dlouho.
„Kde to máte?“ zeptal se.
***
Pan Koťátko je opravář a přišel nám spravit troubu. Pan Koťátko není ledajaký opravář, nýbrž opravář doporučený. Koťátko je šikovný chlap, my voláme jenom Koťátka, říkají příbuzní.
Opraváře je třeba shánět většinou dva roky poté, co jste si koupili nějakou věc, o níž jste naivně přesvědčeni, že by vám měla sloužit alespoň deset let. Ty dva roky samozřejmě souvisejí se záruční lhůtou. Je obdivuhodné, jak to výrobci dokážou načasovat. Jenom botaři to nějak technologicky nezvládli, a tak musí rozesílat zákazníkům letáčky o nesprávném užívání a mechanickém opotřebení.
Ale zpět k rozbité troubě. Musíte znát číslo. Nejen telefonní číslo opraváře, ale také šíleně dlouhé identifikační číslo výrobku, které je k nalezení někde v jeho útrobách. Díky tomuto číslu pan opravář snadno zjistí, kterou součástku si musí objednat. Nebo vám rovnou řekne, že to spravit nepůjde, protože se jedná o starý typ, který se dnes už nevyrábí ani neopravuje. V tom případě si můžete gratulovat, protože vám výrobek vydržel sloužit skutečně dlouho – hádám, že nejméně čtyři roky.
„A ještě nám přestala svítit kontrolka na varné desce, šlo by to opravit?“ osmělil jsem se do telefonu.
„Ano, není problém, to je korunová položka,“ slíbil pan opravář.
Když jsem mu nadiktoval i výrobní číslo varné desky, zavěsil jsem a měsíc čekal, než nastane určený termín. Na doporučeného opraváře se vyplatí počkat, protože nejen slíbí přijet, ale dokonce v dohodnutý den přijede.
***
Pan Koťátko je skutečně šikovný. Během chvilky zaplnil troubou celou kuchyni – skoro jsem se bál, že dnes už vařit nebudeme. Chtěl jsem pana opraváře zvědavě pozorovat při práci, ale raději jsem utekl. Vytahané rifle měl totiž pan Koťátko proklatě nízko, až to hezké nebylo. Přiznám se, že mně vůbec nevadí, když v podobném stylu chodí mladé slečny a paní, jenže nemusím snad popisovat, v čem je rozdíl. Obrovský rozdíl. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ve všem. Především ve smyslu. Zatímco slečny chtějí pozornost obecenstva, nebo alespoň jeho určité části, přivábit, pan opravář prostě nestojí o to, aby mu někdo stál za zadkem.
Ale k troubě. Jsou věci, které nefungují, v našem případě regulace teploty, a věci, které fungují až moc. Třeba taková zvuková signalizace. Laskavý výrobce myslel na bezpečnost našich dětí a vybavil troubu hlasitým pípáním, které dle jeho představ varuje: Pozor, děti, trouba je horká, nedotýkejte se jí! Toto pípání se zapne, když se trouba vypne. Většinou. Někdy pípá chvíli, někdy dlouho, někdy si dá pauzu a pak začne nanovo. Každopádně pípá tak nahlas a tak dlouho, že skutečně pozornost dětí přivábí, i kdyby v kuchyni vůbec nebyly, a rodiče pak musí připomínat: Pozor, trouba pálí, nedotýkejte se jí.
Shodli jsme se se ženou, že tuto sofistikovanou bezpečnostní funkci raději oželíme. Když jsem viděl troubu rozebranou na součástky, rozhodl jsem se využít situace a požádal pana opraváře, zda by mohl reproduktor demontovat či jinak znehodnotit.
„To nepípá,“ řekl pan Koťátko.
„Pípá,“ řekl jsem já. „Když se vypne, tak pípá.“
„Nepípá,“ trval na svém pan opravář. „Pípá jenom tehdy, když tam nastavíte budík.“
„Ale my tam žádný budík nenastavujeme. Prostě to pípá, když trouba chládne a je to strašně nepříjemné.“
„Nevím, co by tam mohlo pípat,“ uzavřel pan opravář disputaci.
Když neví, tak neví, to je pak těžká věc. Spíše si myslím, že mu přišla představa, že by měl něco fungujícího „rozbít“, natolik zločinná, že raději popřel spolehlivost našich smyslů. Prostě špatně posloucháme.
Za necelou hodinu bylo vše zpátky na svém místě, trouba regulovala teplotu a kontrolka na varné desce svítila. Pan Koťátko vytáhl z kufru formulář a sepsal vyúčtování. Náhradní díly, práce, cestovné. Kdybyste celý výrobek sestavili z náhradních dílů, bude stát snad desetkrát tolik, co pořízení nového. Kousek plechu se čtyřmi diodami za 260, to je ta korunová položka. Trochu mě překvapila hodinová sazba pana opraváře. Přišlo mi líto, že je několikanásobně vyšší, než hodinová mzda mé ženy-učitelky a sám se také nemůžu panu opraváři rovnat, i když si troufám tvrdit, že přidaná hodnota mé práce je nepoměrně vyšší. Zlaté ruce je třeba vyvažovat zlatem, o zlatém mozku lidová moudrost nic neříká.
***
Pan Koťátko sbalil kufr, v předsíni si nazul gumové pantofle, otevřeným dveřím řekl nashledanou a byl pryč. Píp. Píp, píp, píp, píp…