Třetí skupina se žlutými gumovými čepicemi není pro začátek nejhorší. Znamená to, že zvládnete víc než jen splývat, a pokud se budete snažit… Tak jsem se snažil. Rozcvičku jsem neflákal a plavecké styly jsem teoreticky znal velmi dobře. Jenže ve vodě to nikdy nefungovalo. Několikrát jsem musel poraženě sáhnout po záchranné tyči instruktorky, zatímco tlustý Milan, který v tělocviku s bídou přeběhl hřiště, kolem mě sebevědomě proplul svým flegmatickým tempem. Achjo.
Pořádně plavat jsem se nenaučil. Při závěrečné zkoušce jsem strnulý strachem z utopení uplaval naznak dvacet metrů a dostal jsem diplom s želvou. Možná někdo řekne, že jsem trpěl iracionálním strachem z vody nebo že jsem neměl dostatek pevné vůle. Ale to by se mýlil. Vodu jsem měl rád, jen jsem do ní skákal raději s korkovou destičkou. A pevnou vůli jsem si tehdy cvičil důkladně, byť trochu zvláštním způsobem.
Po každém plavání jsme se lajdácky oblečeni, s mokrými, rozcuchanými vlasy sešli ve vstupní hale, kde jsme čekali na příjezd autobusu. V hale páchl chlór promísený s vůní opékaných párků. Párek v rohlíku za tři koruny a broskvový džus v modrém sáčku s brčkem za koruny dvě – to byla pravidelná svačinka unavených plavců a plavkyň. Před okýnkem se utvořila dlouhatánská fronta a paní prodavačka padesátkrát zopakovala stejný úkon: omočit párek v hořčici, vsunout do rohlíku, podat sáček s džusem a další. Hladová čísla z pětky si brala párek rovnou po dvou, po třech, protože to byli velcí kluci. No, možná ještě o trošku větší.
Snažil jsem se pohybovat v opárkovaném davu s tváří pokerového hráče. Vlastně ne, měl jsem veskrze pozitivní vzory. V davu jsem se pohyboval s hrdou tváří Vinettoua, který rozhodně nestojí o nějaký mrzký párek v rohlíku. Co úsilí jsem musel vynaložit, abych občasné dotazy, týkající se mé párkové abstinence, odbýval náležitě nedbale! Ne, dnes nemám chuť a vlastně párky moc nemusím. Přece nepřiznám, že v naší blahobytné socialistické společnosti má zrovna naše rodina tu smůlu, že na párek v rohlíku prostě nemá.
Ostatně, zeptat se doma, proč jsme chudí, znamenalo rozčílit maminku na půl dne. Jaks na to přišel? My, že jsme chudí? Párek v rohlíku přece vůbec nepotřebuješ. Na svačinu máš chleba se sádlem, hrušku a jabko, neříkej, že máš ještě hlad. Jestli máš žízeň, vezmi si do sklínky čaj. A pořádně ji zagumičkuj do sáčku, vršek moc netěsní. Jenže srovnávejte párek v rohlíku a chleba se sádlem!
Sehnat tři koruny, neřku-li pět, není jen tak, avšak i to se někdy podaří. Několikrát jsem se zařadil do dlouhé fronty s třemi korunami v dlani, abych si za chvilku mohl vychutnat vytouženou gurmánskou specialitu. Nevzpomínám si, zda jsem někdy okusil i sáčkový džus srkaný brčkem, – pravděpodobné to je.
Dnes žvýkám párek v rohlíku poměrně často. Většinou po cestě z práce, když žaludek se nepříjemně svírá a vidina pořádného jídla je ještě daleko. Je to uspokojení základní biologické potřeby, žádné vyšší zážitky se s tím nepojí. Ba naopak. Přemýšlím, nakolik ta věc v pečivu je ještě jídlem, jestli růžová barva nesignalizuje spíš přítomnost chemických jedů než vepřového masa a jestli mému tělu více neuškodí než prospěje.
Kdybych byl býval v devíti letech věděl, že jednou si budu moct koupit párků, kolik budu chtít, byl bych se těšil, že budu žít v malém ráji. Možná v něm žiju, ale párky v rohlíku s ním nijak nesouvisí.
Hodně věcí má svůj přesný čas, ve kterém nabývají obrovských hodnot, zatímco v jiném jsou nicotné. Čas párků v rohlíku mě dávno minul. Ovšem plavat bych se ještě naučit mohl.